Blog – Smysluplnost kontrol kotlů

Ing. Valtr Sodomka

Tento příspěvek je ÚVAHA, tedy OSOBNÍ NÁZOR AUTORA.

Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad tématem, rozebírá ho z více úhlů, aby došel k obecně platnému závěru. Pracuje se zjednodušenými fakty, hledá vztahy mezi nimi a důsledky z nich plynoucí. O daných faktech ze svého pohledu přemýšlí, hodnotí je a zaujímá osobní stanovisko. Nesnaží se poučovat nebo vzdělávat, předkládá pouze svůj názor, který má vést k zamyšlení. Odráží se zde subjektivní postoje a názory autora. Východiskem jsou vlastní zkušenosti a obecné poznatky, autor o nich přemýšlí, analyzuje je a vynáší obecně platné závěry. Přijatelné je použití výrazů širšího významu, jakož i řečnických otázek.

SMYSLUPLNOST KONTROL KOTLŮ

 

V §17 zákona o ochraně ovzduší č.201/2012 Sb. byli provozovatelé „spalovacích stacionárních zdrojů na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění“, tedy kotlů na dřevo, uhlí, pelety, ale i např. krbových kamen s výměníkem zatíženi další povinností, a to „provádět jednou za dva kalendářní roky prostřednictvím osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě (dále jen „odborně způsobilá osoba“), kontrolu technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje …, a předkládat na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doklad o provedení této kontroly vystavený odborně způsobilou osobou potvrzující, že stacionární zdroj je instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce a tímto zákonem“.

Důvodem nařízení byla snaha řešit problém limitního znečišťování ovzduší při nesprávném provozu tohoto typu zařízení, tedy spalovacích zdrojů na biomasu (dřevo, pelety, štěpka, …) nebo na fosilní palivo (uhlí), která jsou využívána dlouhodobě k vytápění objektů (spotřebiče s výměníkem), přičemž příkon 10 kW představuje při účinnosti 80% výkon 8 kW. To znamená, že povinností kontroly byla zatížena i značná část interiérových topidel s výměníkem (krbová kamna, krbové vložky). Chvályhodným cílem bylo především eliminovat silné lokální znečišťovatele. To je problém, který asi znají všichni. Jeden člověk dokáže nesprávným spalováním, nebo použitím nesprávného paliva zamořit kouřem celou vesnici nebo část města. Druhotným cílem byla optimalizace provozu spotřebičů ostatních provozovatelů (tedy v podstatě poradenství). V této fázi by se dalo říci, že se jednalo o záměr smysluplný.

Tato smysluplnost se však bohužel ztratila při praktické realizaci a výsledkem se stal v podstatě nesmyslný systém, dovedně zneužitý jak poskytovateli kontrolních služeb, tak výrobci daného zařízení.

PRVNÍ CHYBOU byl již samotný výběr osob oprávněných k provedení kontroly. Teoreticky se mělo jednat o osoby s vysokou kvalifikací, teoretickými i praktickými znalostmi, vybavenými nezbytnou měřicí technikou. Těch je ale prakticky nedostatek, proto bylo šalamounsky rozhodnuto, ponechat výběr a oprávnění na výrobcích daného zařízení. Ti, vcelku předvídatelně, nezaváhali a tak říkajíc „chytili příležitost za pačesy“. Začaly se pořádat „školení“ oprávněných osob a rozjel se byznys. Zájemce o oprávnění musel především zaplatit (až 15.000,- Kč hotově, nebo např. nakoupit náhradní díly v podobném rozsahu) a současně musel prokázat nikoliv teoretické technické znalosti (ty by byly spíše na škodu), ale především loajalitu k danému výrobci a svoje obchodní schopnosti. Cílem „školení“ totiž nebylo získat technicky a znalostně zdatné osoby, které by snad mohly najít nějaký problém se spotřebičem a způsobit tak výrobci obchodní újmu. Cílem naopak bylo vyškolit osoby, které budou pod záminkou kontroly legálně vstupovat do budov a mohou tedy „dům od domu“ obchodně prezentovat daného výrobce – tedy nabízet servis a prodej všeho, co daný výrobce chce nabídnout (včetně výměny spotřebiče v rámci kotlíkových dotací, ale o tom snad jindy …). Někdy byl skutečně v rámci „školení“ požadován písemný závazek k odběru a prodeji náhradních dílů a nových spotřebičů.

Z výše uvedeného je patrné, kdo se do takového systému mohl primárně zapojit. Základní motivací byla možnost v podstatě bezpracného legislativně jištěného zisku získaného v podstatě „nákupem“ oprávnění, což oslovilo především méně kvalitní řemeslníky, případně osoby bez reálné kvalifikace (absolventy rekvalifikačních kursů apod.).

DRUHOU CHYBOU bylo, že prakticky nebyl stanoven přesný postup kontroly, ani závazný obsah protokolu o této kontrole. To by byl sice krok ve prospěch občana, ale komplikace pro zákonodárce, výrobce zařízení i osobu provádějící kontrolu. Zákonodárce by musel hledat skupinu osob s příslušnými znalostmi a vybavením, což by bylo složité a hrozilo by zhroucení systému, protože kontrolorů by bylo málo a nestíhali by. Výrobci zařízení by se znesnadnil proces transformace kontrolora do pozice prodejce, navíc by musel pravděpodobně pracovat s osobami „méně tvárnými“. A konečně pro osobu provádějící kontrolu by to přineslo riziko možnosti dohledu, kontroly a archivovatelnosti výsledků. Zájem občana byl tedy „pro dobro věci“ opominut.

TŘETÍ CHYBOU a asi tou nejpodstatnější bylo a je, že osoba provádějící kontrolu spalovacího zdroje nemá v podstatě žádnou odpovědnost. Tím byl fakticky zcela zmařen cíl celé akce a vznikl systém, kdy je obecně prováděna objektivně nesmyslná činnost, která není občany požadována, technicky podporována a státními organizacemi vyhodnocována. Na důsledky narážíme v limitním případě např. při vyhodnocování požárů, kdy i přestože byla provedena „kontrola“ kotle, fakticky neexistuje žádný použitelný zápis o jeho provozních podmínkách. K zodpovědnosti jak pak často hnán kominík, jehož zápis z kontroly spalinové cesty je transparentní, a to přestože primární příčinou byl nesprávný provoz spotřebiče, což mělo být zjištěno v rámci kontroly kotle. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud v rámci kontroly komínu požaduji předložení zprávy o kontrole kotlů, v drtivé většině případů se dozvím, že zákazník dostal pouze účet s vyhodnocením „vyhovuje“, případně nic neříkají tiskopis s návodem „jak má topit“. Vzhledem k tomu, že kontrola kotlů je občanem placenou službou, a tedy pro kontrolora především ziskem, nemá osoba provádějící kontrolu pochopitelně zájem přijít o zákazníka tím, že najde nějaké závady …

Laická i odborná veřejnost očekávala, že po faktickém prokázání nesmyslnosti nastavení systému kontrol kotlů, budou tyto při novelizaci zákona upraveny do funkční podoby, nebo zcela zrušeny. Základem pojmu „funkční podoba“ přitom je, že občan chápe přínos této služby, že tato služba má transparentní výstup, a konečně že je nezávisle kontrolována. Zákonodárci ovšem zvolili vlastní cestu. Místo faktické úpravy nebo zrušení, pouze protáhli lhůtu provádění kontrol kotlů ze dvou na tři roky.

Novela zákona č. 201/2012 Sb. tedy zachovala nesmyslnou organizační a finanční zátěž pro občany, přesně podle hesla: BYLA TO CHYBA A JE TO NEFUNKČNÍ, ALE PROČ S TÍM NĚCO DĚLAT, KDYŽ TO OBČAN ZAPLATÍ.

Abych nebyl nařčen z apriorně negativního pohledu na věc, a v rámci objektivity je třeba přiznat, že existují výrobci a kontroloři, kteří se snaží brát celou věc seriózně a vážně, ale ve většině případů jsou postupně pohlcováni systémem, takže v současné době již vytrvávají jen ti „nejzatvrzelejší“. Ale i ti jsou postupně z daného byznysu vytlačováni tím, že zákazník raději zvolí „bezproblémového neodborníka“, který mu co nejrychleji vypíše účet bez fakticky provedené práce, čímž je navíc pochopitelně „lacinější“ než odborník.

               Pokud by zvídavější čtenář chtěl zauvažovat o obsahové náplně „smysluplné“ kontroly kotlů, může najít inspiraci v zákonu o hospodaření energií č.406/2000 Sb. v aktuálním znění, respektive v prováděcí vyhlášce o kontrole kotlů a rozvodů tepelné energie č. 194/2013 Sb. v aktuálním znění, které řeší v podobný problém pro právnické osoby.

Ing. Valtr Sodomka je technickým garantem APOKS, energetickým specialistou, znalcem v oboru odvodu spalin a technickým ředitelem firmy Messy s.r.o.