Blog – Úspory zvyšují potřebu

Ing. Valtr Sodomka

Tento příspěvek je ÚVAHA, tedy OSOBNÍ NÁZOR AUTORA.

Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad tématem, rozebírá ho z více úhlů, aby došel k obecně platnému závěru. Pracuje se zjednodušenými fakty, hledá vztahy mezi nimi a důsledky z nich plynoucí. O daných faktech ze svého pohledu přemýšlí, hodnotí je a zaujímá osobní stanovisko. Nesnaží se poučovat nebo vzdělávat, předkládá pouze svůj názor, který má vést k zamyšlení. Odráží se zde subjektivní postoje a názory autora. Východiskem jsou vlastní zkušenosti a obecné poznatky, autor o nich přemýšlí, analyzuje je a vynáší obecně platné závěry. Přijatelné je použití výrazů širšího významu, jakož i řečnických otázek.

ÚSPORY ZVYŠUJÍ SPOTŘEBU aneb ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A ZISK

 

Tento článek jsem napsal ještě před pandemií a myslel jsem, že už zůstane v šuplíku, protože během pandemie jasně vynikne nesmyslnost řešení navrhovaného evropskou komisí, což povede k jeho zrušení. Nicméně se tak nestalo, takže je (bohužel) stále aktuální.

Asi bych měl začít výkladem pojmu, který jsem použil v nadpisu. Nejedná se o slovní hříčku, ale poměrně zřejmý spotřební zákon. Velice zjednodušeně řečeno, „čím více peněz dostanu, tím víc jich utratím“, takže když někde ušetřím, tak ty ušetřené peníze stejně utratím, pouze za něco jiného.

A teď přijde to životní prostředí. Ekologická eurokomisařka paní Uršula se chystá v následujících šesti letech utratit z unijní kasy ne méně než 100 miliard euro (tj. cca 45,7 milionů eur DENNĚ) na podporu zlepšení životního prostředí, snížení emisí, zabránění ochlazování nebo přehřívání planety (to podle toho, který poradce je zrovna „in“). Tou podporou je myšleno většinou 100% financování více či méně smysluplných projektů, jejichž název se shoduje s výše uvedenými cíli. Protože nelze předpokládat, že by paní ekokomisařka všechny peníze spálila nebo kompostovala (což by bylo z čistě ekologického hlediska nejlepší), lze předpokládat, že lidově řečeno „peníze změní majitele“. Budou nejspíš na několik kroků „přelity“ k „těm správným lidem“, jejichž chléb paní eurokomisařka tak říkajíc chroustá. Ale na tom v podstatě nezáleží. Podstatné je, že kdybychom si vybrali jakékoliv jednotlivé euro z toho 100 miliardového balíku, tak bychom teoreticky mohli vystopovat jeho cestu až do něčí kapsy. A takto by to bylo možné udělat s každým jednotlivým eurem. Přejděme tedy do tohoto okamžiku, kdy v kapse konkrétního člověka skončilo několik euro, nebo několik desítek, nebo stovek, nebo tisíců nebo třeba milionů euro a položme si otázku, „co s těmi penězi udělá?“. Pokud opět pomineme, tu v podstatě ekologickou variantu, tedy že je „ekologicky recykluje“ třeba na balicí papír, tak můžeme očekávat, že je investuje do zvýšení své životní úrovně.

V této fázi je nutné plynulost úvahy přerušit a udělat Cimrmanovský „úkrok stranou“ a rozebrat pojem „životní úroveň“. Samozřejmě se jedná o pojem značně subjektivní, ale vzhledem k tomu, že peníze budou většinou utraceny ve státech „západní vyspělé civilizace“, zamysleme se nad tím, co tento pojem pro běžného obyvatele těchto států představuje. Poněkud vulgárně řečeno v západním „civilizovaném“ světě už nemáme hlad, nepotřebujeme víc jíst, takže se přežíráme. I bez peněz paní Uršuly máme víc, než potřebujeme, takže utrácíme za požitky. Pod pojmem zvýšení životní úrovně si tedy nepředstavujeme nic velkolepého, jako třeba najíst se, ubránit se nebo přežít. Nám nestačí jíst, ale už ani se přejíst, protože se přecpává kde kdo. Životní úroveň si tedy posuzujeme podle toho, jak si kdo při tom přežírání mlaská. Teď mluvím o tom, že sobě a svým dětem kupujeme nové mobily, notebooky, počítače, atd. nikoliv proto, že ty staré nefungují, ale jen proto, že jsou „nemoderní“. Totéž platí o autech, televizích, oblečení apod., ale i o leckdy nesmyslných palácích obývaných dvěma osobami, nákupu takového množství potravin, že jich polovinu vyhodíme, snobskou dovolenou na druhém konci světa, a tak bych asi mohl pokračovat do nekonečna.

Místo toho udělám další „krok stranou“ a pokusím se fabulovat, kde se těch 100 miliard euro vezme, tedy od koho se vyberou. Odpověď je, dle mého názoru možno poměrně jasně vyčíst mezi řádky v prohlášeních a tiskových zprávách evropské komise. Teoreticky půjde o jakýsi mix evropské banky, příspěvků jednotlivých států a několika „neziskovek“ pečlivě řízených lidmi tahajícími za nitky v globálním měřítku. Nebudou to tedy „bankovky kryté zlatem“, ale domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že většina těchto peněz bude pro tento účel prostě vytištěna. Budou mít tedy prakticky pouze cenu papíru, ale přitom vnesou na evropský trh 100 miliard fakticky nekrytých eur. Tyto prostředky nevzniknou tím, že by se někde uspořily, že by se vulgárně řečeno někomu „sáhlo na výplatu“. Nic takového. Do eurozóny bude jednoduše napumpováno nových 100 miliard, které přesně o těch 100 miliard zvýší kupní sílu některých svých obyvatel. A to bez ohledu, zda se někde něco uspoří, optimalizuje, zkvalitní, vyzkoumá a podobně.

Ale abych nebyl apriorní negativista, připouštím, že uvedená investice povede k roční úspoře například 100 milionů eur, tedy za 6 let 600 milionů eur. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato dvě čísla mohu odečíst. To bych ovšem míchal „jablka a hrušky“. Ty „uspořené“ miliony se totiž neztratí, pouze půjdou jinou cestou k jiným lidem, nebo v lepším případě zůstanou „v kapse“ konkrétního člověka. Ať tak či tak, byly by a budou utraceny ať už s úsporou nebo bez ní. Jediným rozdílem zůstane kdo a za co je utratí.

A teď zpět k původnímu tématu, tedy člověku, kterému se jeho běžný příjem navýší o část peněz z fondu životního prostředí paní komisařky, nebo mu např. zbyde část peněz z nákladů na vytápění, protože zateplil dům. Snaha paní komisařky o zlepšení životní prostředí, tedy vedla k tomu, že tento konkrétní člověk má najednou víc peněz na zvyšování své životní úrovně (co to znamená jsem již popsal).

Takže se pokusme vyhodnotit, zda peníze vynaložené konkrétním člověkem na zvýšení své životní úrovně jsou ku prospěch životního prostředí či nikoliv. Asi každý normální člověk (sem nepočítám zmíněnou eurokomisařku) chápe, že nekonečná výroba nových spotřebních produktů a současná likvidace těch starých asi moc velkým ekologickým přínosem být nemůže. Recyklace je energeticky náročná, při těžbě surovin pro spotřební elektroniku dochází k masivnímu znečišťování (obvykle v zemích mimo EU, takže to jako nevidíme), při gigantickém objemu transportu se spálí miliony tun ropných produktů nebo uhlí a tak dále.

Na tomto příkladu jsem se pokusil dokumentovat fakt, že přidáním peněz do oběhu, i když je to maskováno bohulibou snahou o zlepšení životního prostředí se globální ekologie naší planety nejen nezlepší, ale s poměrně vysokou pravděpodobností to povede k jejímu zhoršení. Takže to vypadá, že o životní prostředí vůbec nejde, ale jedná se jen o důmyslný fígl, jak přesměrovat více peněz „těm správným lidem“.

Pokud by systém měl fungovat, musely by finanční prostředky na jeho financování být vzaty z kapes finálního uživatele a při dosažení kýžené úspory by se mu během pár let úsporou navrátily a následně by mu musel být o uspořenou částku snížen jeho příjem a tyto „uspořené“ peníze by následně musely být z trhu staženy, nebo například ukládány do zlatých rezerv tak dlouho, až by došlo k reálnému krytí oběživa tímto zlatem. Jinými slovy by se běžnému (i tomu rovnějšímu) občanovi životní úroveň nezměnila, resp. nezískal by žádné peníze na její zvýšení, ale bylo by dosaženo kýženého ekologického cíle.

Zní to divně a složitě, ale základní princip je jednoduchý – na ekologických opatřeních nelze vydělávat, ani je podporovat dotacemi (tím nemyslím dotace na vědu a výzkum). Problémem je, že takto se nám nelíbí, protože by to znamenalo jednak méně mobilů, televizí, aut, atd. pro nás „obyčejné“ a současně méně peněz pro ty, co to všechno „ve jménu životního prostředí“ vymýšlí a realizují.

Závěr je tedy téměř meditační – zlepšení životního prostředí se nedá zaplatit penězi, ale musí se zaplatit činy.

P.S.: Navážím se do eurokomisařky Uršuly, ale krásným příkladem z našich luhů a hájů jsou kotlíkové dotace, které v rámci republiky vytvořily „z ničeho“ průmyslové odvětví zaměstnávající tisíce lidí a přelévající miliardy korun ze státní kasy i z kapes obyvatel „tím správným směrem“, přičemž nejen globální, ale i lokální dopad na životní prostředí je minimálně diskutabilní.

Ing.Valtr Sodomka je technickým garantem APOKS, energetickým specialistou, znalcem v oboru odvodu spalin a technickým ředitelem firmy Messy s.r.o.